20. V JEHO JMÉNU - Autor: Michal Král

Rampa v ocasní části letadla se otevřela. Před nimi se otevřel výhled na vojenskou základnu, zahalenou do sychravého, typicky podzimního středoevropského počasí. V pozadí se rýsovaly trosky Vídně. Skupina třiceti mužů, všichni ve vojenských uniformách a se zbraněmi, vyběhla ven a klusem zamířila ke kasárnám. Důstojník v černé policejní uniformě už na ně čekal. V těchto těžkých časech musely bezpečnostní orgány spolupracovat. Vlastně všichni jsme museli spolupracovat.

„Jste Sam Nightdale?,“ zeptal se.

„Ano, pane!“ přitakal jsem.

„Tak mě následujte, generál vás očekává.“ Otočil se na patě a rázným krokem se vydal ke stanu o několik desítek metrů dál.

„Jednotko rozchod!“ zavelel jsem. Otočil jsem se k mužům zády a následoval důstojníka.

Stan, ke kterému mě zavedl, byly čtyři polorozpadlé zdi zastřešené plachtou. Vstoupil jsem dovnitř.

Nad rozloženou mapou stálo v kruhu několik mužů. Ten, který měl hodnost majora a o němž jsem předpokládal, že zde velí, ke mně zvedl hlavu. Byl vysoký, s tmavými, ustupujícími vlasy. Odhadoval jsem ho tak na pětapadesát. Ve tváři se mu odrážela únava, byl na pokraji zhroucení, ale věděl, že musí vydržet.

„Pánové, probereme to za hodinu, prozatím víte, co máte dělat.“ Vydal rozkazy a stan se během pár vteřin vyprázdnil.

„Posaďte se.“ Nabídl mi židli a sám se sesunul na svou. „Jsem major Grossmann, velím tomu tady.“ Promnul si oči a až poté se na mě dlouze, zkoumavě podíval. „Tak vy jste ten slavný Sam Nightdale. Četl jsem váš spis, celkem úctyhodné na váš věk. Tady je to však horší než kde jinde, poznáte to sám. Co víte o místní situaci? Vlastně o situaci všude, nemáme tu moc aktuálních zpráv.“

„Kde je generál Downwood?“ oplatil jsem mu otázkou. Nebylo to příliš slušné a podle vojenských protokolů, ale to mně nezajímalo, byli jsme ve válce.

„Mrtvý. Takže?“ pobídl mě a dál moji otázku nerozváděl.

„V Evropě zuří dva roky náboženská válka. Muslimové již podnikli útok ze severu, drží se jen Moskva, byl jsem tam. Peklo. Španělsko a Francie padly. Británie se drží. Berlín je na tom stejně jako tady, snaží se zadržet obrovskou přesilu. Dále se bojuje na troskách USA, Čína a asijské oblasti z toho všeho profitují, včas si uvědomili hrozbu. Střední Evropa se také drží, respektive Vídeň, brána do Evropy, ji drží.“ Shrnul jsem v pár větách události posledních měsíců.

„Máte naprostou pravdu, děkuji za doplnění informací. Nejhorší je to ve střední části. V posledních dvou týdnech se Arabové rozhodli vést frontální útoky a prolomit naše pozice. Zatím neúspěšně, ale to nebude trvat dlouho. Jste tu, abyste je zastavil. Vezměte svoji jednotku a udělejte, co musíte. Příští týden přijdou posily. Musíte se udržet, vrchní velení z Prahy dalo vědět, že mají plán, jak to celé zastavit, ale potřebují ještě dva týdny.“

„Chápu, pane.“

„Dobře,odchod.“

 Vyšel jsem ze stanu a shromáždil své muže. Elitní jednotka, speciálně vycvičená a vyzbrojená. Mohli jsme zastavit stonásobnou přesilu, když bylo potřeba. Ale ne miliardu fanatiků. Modlil jsem se k Bohu, aby nám dal sílu. Abychom vydrželi.

„Přesouváme se do středu fronty, přímo do prvních linií, náš úkol je držet, co nejdéle to půjde. Brzy přijde pomoc. Jdeme!“ rozkázal jsem.

Tři dny a sedm útoků. Tolik jsme již vydrželi. Zatím jsme přišli jen o dva spolubojovníky, kéž jim Bůh dopřeje dobré místo v nebi.

 Uslyšel jsem válečný pokřik. V arabštině.

„Připravit!“ zařval jsem na své muže. Nejspíš zbytečně, věděli, co dělat.

Zpoza valu se vyhrnulo několik desítek vojáků. Modré lasery z pušek se začaly prohánět nad zemí. Většinou však bez účinku. Naše zbraně dštily smrt. Již dávno minula doba, kdy se do zbraní dávali náboje a docházely. Teď záleželo jen jak dlouho vydrží baterie.

Přiblížili se. Zřetelně jsem slyšel skřípání kamenů pod nohama našich nepřátel. Nebem se mihla malá černá koule a následně se ozval výkřik v arabštině. Pozdě. Při dopadu Z koule vyšlehly blesky a zasáhly několik nejbližších mužů. Od nich se potom přesouvaly dál a dál, až postupně ztratily intenzitu a zanikly úplně. I tak zůstalo v prachu více než padesát těl. Protivníky to nezastavilo, ani nezaváhali. Hrnuli se dál a stříleli. Za námi, zpoza kopce vyběhlo několik mužů. Naši. Nováčci, poslání, aby nám pomohli. Potrava pro děla, jak se říkalo kdysi. Polovina zemřela, než vůbec seběhli svah. Druhá zaujala pozice, ale i oni byli během pár vteřin mrtví. Zaskřípal jsem zuby. Copak nevědí, že je posílají na smrt? Bez zkušeností neměli šanci. Uvědomil jsem si údery srdce, lomcoval mnou vztek. Zesílil jsem palbu. Rychle jsem se však uklidnil a pokračoval v strojovém, vražedném tempu. Emoce jsem si nemohl dovolit, znamenaly smrt.

Takhle jsme pokračovali ještě dvě hodiny. Mezitím se setmělo. Zdálo se, jako by nepřátel neubývalo. Zatím jsme žili, ale můžeme děkovat jen o generaci lepšímu vybavení, výcviku a obranným valům. Stále na nás útočili. Někteří šli přímo a tak také umírali, ti chytřejší se ukrývali za nerovnosti terénu a snažili se dostat až k nám, kde měli nejlepší šanci zabít. Během pár minut útok odezněl, ale vzápětí začal nový. Netušili jsme, kdy to přestane a jestli to vůbec přestane. Ptal jsem se Pána, proč toto dopustil? Proč nechává umírat své bojovníky v Jeho jménu? Copak jsme nevytrpěli dost? Těch přátel a rodin, co jsme ztratili? Všechno to neštěstí? Copak mu to nestačí? Začal jsem si myslet, že Bůh je bezohledný sadistický parchant. Vždy jsem se však za takové myšlenky pokáral, musel jsem mít víru. Co jiného by mi zbylo, když ne ona?

Začal nový útok. Jako vždy se s bojovým pokřikem vyřítili vstříc jisté smrti. Netušil jsem, zda nevědí, co je čeká, nebo je jim to jedno, a ani jsem to nechtě vědět.

„Ve jménu Aláha, boha jediného a jeho proroka Mohameda, vzdejte se jinověrci a zajistíme vám rychlou smrt!“ zakřičel někdo přes megafon. Slyšet byl jen co je pravda, vidět však ne. Překvapovalo mě, že to ještě zkoušejí. Po tom všem, co se odehrálo, se nemůžeme vzdát, ani kdybychom chtěli.

Padli první nepřátelé, pak se událo něco nevídaného. Nejprve jsme slyšeli a cítili jen dunění. Něco velkého se blížilo. Postupně to vystoupalo na horizont a my to spatřili v celé destruktivní kráse. Ze tmy vystoupil obrovský robot. Zatajil se mi dech. Slyšel jsem o nich, ale nevěřil jsem. Měřil dobrých pět metrů, několik desítek centimetrů silné pancéřování a čtyři rotační na čtyřech horních končetinách. Uvnitř v kokpitu seděl pilot. Robot se vydal k nám. Zahájil jsem se svými muži beznadějnou palbu. Tyto stroje jsou jen těžko zničitelné, neměli jsme potřebnou techniku. Střílel jsem jako o život. Dávno by byly desítky mrtvých, on však kráčel dál. Kromě něj se další nepřátelé neobjevili. Nebylo potřeba. Několik bleskových granátů prolétlo vzduchem a obra zasáhlo. Neměly však pražádný účinek.

Viděl jsem, jak moji muži postupně umírají. Střelba slábla. Nebyl, kdo by držel zbraně. Robot vypadal poškozeně, ale rozhodně mu to neubralo na smrtonosnosti. Byl již skoro u nás. Z valu pár metrů nade mnou se zablesklo zeleně a na proskleném kokpitu naskočila černá tečka.. Odstřelovací puška. V srdci mi zaplála jiskřička naděje. Stvořitel nás přeci jen neopustil, dá nám sílu nad tím monstrem vyhrát.

Mýlil jsem se. Vyhrnuli se další útočníci. Bylo nás příliš málo. Bylo nad naše síly postupující vlnu fanatiků zastavit.

Z pozice našeho ostrostřelce Petera se několikrát zablesklo. Na skle se začal jasně rozlézat pavouk prasklin. Soustředil jsem se na jedniné – sklo kokpitu. Robot okamžitě zaměřil Petra. Objevila se záře po výbuchu světelného granátu. Byl mrtvý. Ostatní pochopili, o co se snažím, a zaměřili palbu na pilota. Monstrum se dalo dále do pohybu a kosilo nás jako obilí.

Sklo prasklo. Pilot se několikrát zazmítal pod náporem ran a stroj ochabl.

Otočil jsem směrem k našim lidským nepřátelům. Pozdě. Byli příliš blízko. Začal jsem pálit hlava nehlava. Viděl jsem jen jedno další stanoviště, odkud zněla palba. Po útoku granátem však i ono utichlo.

Ostrá bolest v rameni. Ostrá bolest v noze. S výkřikem jsem se zhroutil. Umíral jsem. Bylo pozdě, selhali jsme. Před téměř půl tisíciletím naši předkové ubránili toto místo, my dnes zklamali. Evropa byla odsouzena k záhubě. Celý svět shoří v ohních islamistické nenávisti. Zatmělo se mi před očima.

Probudil jsem se. Ležel jsem vedle své pušky. Netušil jsem, kolik času uběhlo, tak minuta, možná dvě. Kopec právě přelézalo posledních pár opozdilců, natěšených na rabování kdysi velkolepého města. Otočil jsem hlavu. Robot tu stále stál. Zvedl jsem se. Opatrně, s bolestí pulzující po celém těle, jsem se opřel se o zbraň a dostal se až ke stroji. Několikrát jsem upadl a chvíli jsem se i plazil, ale postupoval jsem příliš pomalu.

Pilota se mi povedlo odstranit snadno. Stačilo rozepnout popruh a přehodit ho přes okraj zbytku skla. Nasoukal jsem se dovnitř a upnul do popruhů. Uchopil jsem kniply a zkusil strojem pohnout. Fungoval. Rázným krokem jsem se vydal vpřed. Přehoupl jsem se přes onen val, který jsme bránili. Boje dole byly v plném proudu. Kdo mohl a měl špetku zdravého rozumu, prchal. Nebylo sice kam, všichni věděli, že se nikde na celém světě neschovají. Vydal jsem se dolů a rozséval smrt. Nemohl jsem vyhrát, mohl jsem to však zkusit. Muslimové padali před mým hněvem a silou zbraní. Byl jsem skoro jako Bůh. Věřil jsem, že On mi dal sílu. Mýlil jsem se

Z jedné ulice vylétla raketa. Poznal jsem ji. Raketa z raketometu, stará víc než padesát let. Myslel jsem, že se již nepoužívají. Zjevně jsem se mýlil. Ničivá síla exploze stroj povalila. Tentokrát jsem opravdu umíral. Jediné, na co jsem se svého Pána, Boha všemohoucího ptal, bylo proč?

Uprostřed malé zahrady, lemované zdmi porostlými břečťanem, seděl tureckém sedu muž. Za jeho zády se objevil další a nenuceně, aniž  by skrýval svou přítomnost, se vydal k němu. Oba byli oblečeni v prostém bílém rouše a oba byli na pohled velmi staří. Jejich tvář prozrazovala ještě vyšší věk než jejich stařecká těla.

Před sedícím mužem se právě rozplynula vize a obláček, který zde ještě před okamžikem byl, zmizel do prázdna. Muž sklonil unaveně hlavu do dlaní. Druhý si k němu přisedl a čekal.

„On byl jiný než ostatní,“ pronesl, hledíc do trávy, když se trochu vzpamatoval. „A také zemřel v mém jménu,“ odmlčel se. Jeho společník  Petr pouze mlčky přikývl.

„Co jsem udělal špatně? Snažil jsem se. Několik tisíc let se snažím ukázat jim správnou cestu, dovést je k sobě. Snažím se, aby byli čestní, chovali se správně, aby porozuměli životu, poznali pravdu a připojili se ke mně v mé nekonečnosti.“ Odpovědí mu bylo jen mlčení.

„Nejdříve jsem se snažil učit jedny, neposlouchali, nebo snad nechtěli. Pak jsem se skrze ně zkusil promluvit k druhým. Svého jediného syna jsem nechal, aby se pro ně obětoval. Opět se nic nestalo, navíc je to postavilo proti sobě,“ povzdechl si a chvíli hleděl na jabloň v rohu zahrady. „Zkusil jsem to i potřetí,“ pronesl nepřítomně. „Nikdy se nic nezměnilo, vždy se postavili jedni proti druhým. Copak nechápou, že já jsem jen jeden? Nezáleží, kolik mi dají jmen, ani jak mě budou uctívat, nikdy jsem to nevyžadoval, to chtěli oni,“ rozhořčil se. „Těch slov, co jsem k nim pronesl. Bible, Korán, Desatero přikázání. Bylo jich mnohem víc, ty to víš, Petře. Vše buď zapomněli, nebo pozměnili. Vše přetvořili k obrazu svému, aby mohli válčit a ospravedlňovat to mnou,“ pronesl tentokrát znechuceně.

 „Tak mi poraď, prosím Tě, můj příteli. Co mám dělat dál, zkusil jsem všechno, nevím, co více pro ně mám udělat. Ztrácím v ně víru. Možná jsem na ně byl moc tvrdý, žádal jsem po nich příliš, ale oni jsou nepoučitelní. Nevím, kudy dál. Já, Bůh, jak mě oni nazývají, ten který ví vše, jsem bezradný, nevidím cestu,“ posteskl si zoufale.

Druhý muž konečně promluvil. „Víš, možná, že…“ zarazil se nesměle. Nebyl si jist, zda to má vůbec vyslovit. „Možná, že je čas odejít. Není tu pro nás místo. Je čas navrátit se. Vše, co jsme dělali, bylo s dobrým úmyslem, ale takhle to bohužel zkončilo.“ S očekáváním se podíval na svého přítele.

„Ano, možná máš pravdu. Je čas jít.“