14. LOUTKAŘ - Autor: Jan Čábal

      Bylo ráno a obloha byla zatažená.

Pan Mrož by se dal považovat za seriózního občana. Teď ale skákal ve slipech, tílku a klobouku po chodníku jako malá rozpustilá holčička a chechtal se na celé kolo. Jeho rozměrný pivní pupek skákal nahoru a dolů.

Z činžovního domu s číslem osmdesát šest vyšla stará paní Karubová s červeným šátkem na hlavě a nákupní taškou. Nevěřícně koukala na rozjařeného pana Mrože.

„Pane Mroži? Co to, pro pánaboha, provádíte?“ zeptala se a při tom koulela rybíma očima.

Pan Mrož, který vždy poslušně pozdravil a rád se zastavil na kus řeči, aby si mohl postěžovat na zdraví, politiku, mládež nebo na špatnou stolici, teď jen prolétl okolo a při tom po ní zvesela houknul: „Uhni, ty ropucho!“

Paní Karubová zahalekala jako nakopnutá husa, když v tu ránu se z křoví za ní ozvalo lascivní eh, eh, eh.

Otočila se, a při pohledu na to vzorné děvčátko z devátého patra, co jí otvíralo dveře, pomáhalo s nákupem a vždy slušně pozdravilo, které teď sedí nahé obkročmo na tom klukovi z vedlejšího vchodu, co prý studoval doktora na Univerzitě, a naprosto nestoudně na něm jezdí jak na býkovi sem a tam, tak při tom pohledu jí málem na místě skolil infarkt.

„Jituško, proboha, co to děláte! Vždyť na to ještě nemáte věk!“

„Ale mám! Vždyť je to, eh, eh, taková švanda!“ vykřikla na ní a měla takový pohled, jaký se může objevit na dítěti s mentální poruchou. Z úst jí kapaly sliny a jazyk měla vyplazený ven.

Kluk se začal chechtat jako blázen.

Paní Karubová zalapala po dechu a zděšeně utekla zpátky do domu.

Za jejími zády proběhla s kočárkem čerstvá maminka dvou dětí.

„Vžůůůům!“ vykřikla s doširoka otevřenou pusou a kočárek pustila. Dveře se za stařenkou zavřely zrovna v ten moment, co kočárek vlétnul za zběsilého troubení aut do křižovatky.

V malé kanceláři ve třetím patře zazvonil telefon.

Soukromý agent Heml seděl s nohama na stole, kouřil cigaretu a luštil novinovou křížovku. Počkal, až telefon zazvoní potřetí a pak ho ležérně zvedl.

„Jo?“

„Prosím vás, proboha, lidi se tu, já nevím jak to říct, no dočista, ale naprosto dočista zbláznili!“

„Hm, jo, prosím, můžete mluvit pomaleji?“

„Co?! Jsem správně na lovcích? Musím být, protože jsem si tohle číslo přečetla z toho inzerátu, co máte v novinách!“

„Jo, jste správně na lovcích, ale abych vám mohl pomoct, potřebuju vám v prvé řadě porozumět.“

„No pan Mrož tu běhá najednou ve spoďárech jak postřelená husa a, to víte, to on normálně nedělá! On jen tak vždycky sedí na lavičce, sice nadává, to jó, ale on ve spoďárech neběhá, to on by nikdy neudělal. On je to takovej slušnej starej pán! A ta holka od vedle, spíš holčička, třináct jí je, ona najednou, ješíšmarjá, to já ani nemůžu vyslovit, co ona tam dělá!“ rozbrečela se paní do telefonu.

Heml přestal luštit křížovku, položil nohy na zem a telefon si pořádně chytil do ruky.

„Jaká je vaše adresa?“

„Jak že na mě serete?! To co si to dovolujete?! Oni jsou tady, přesně jak píšete v tej reklamě, že když se dějou divný věci a lidi se chovají divně, a já ti říkám, ty protivo, že oni -!“

„Zeptal jsem se, jaká je vaše adresa, paní!“

„Ah, tak to promiňte, to víte, mě už je osmdesát let a jsem hluchá jak poleno, to ono už to bude patnáct let, co mi odešel manžel, to on by se divil, to on by dostal druhý infarkt, kdyby tehdá ten první přežil, dyť ježíšmarjá šmankote, já ho teď málem dostala taky a -“

Agent Heml si hluboce povzdychl.

„Tohle musí bejt ono. Jesenická říkala. Tady zaboč.“

Rekrut Kněz řídil černou Audi. Agent Heml ho navigoval a přitom pozoroval okolí. Zabočili do postranní ulice. Po obou chodnících stála zaparkovaná auta. Minuli několik starých, vysokých domů, těsně naskládaných vedle sebe, až dojeli k číslu osmdesát šest.

Na ulici nebylo živé duše.

Zato tam ale panoval neuvěřitelný bordel. Některá auta měla vymlácená okna, někdo rozsekal výlohu obchodu s barvivem a barvy rozházel okolo jako šílený malíř. Scenérii doplňovaly rozházené odpadky.

„Kam všichni zmizeli?“ zeptal se Kněz.

„Vždycky zmizí. Budou někde okolo.“

„Jak je najdeme?“

„My je hledat nebudeme. To už je na traumatickém. My jsme investigativní. Stačí nám jen sledovat ten bordel.“

Jeli pomalu dál, až dojeli k dopravní nehodě na křižovatce.

Rozmlácená auta stála naskládaná vedle sebe, uprostřed seděla žena a brečela. V autech byli lidé a tupě zírali před sebe. Od nosu se jim táhly zaschlé strupy krve.

Agenti zastavili auto a vystoupili ven.

„Paní, jste v pořádku?“ klekl si k ní Kněz.

„Co jsem to jen -“ zanaříkala žena a přitom v náručí držela tiché bílé uzlíčky. Přes příval slz a zkřivená ústa jí bylo sotva rozumět. Pod ušima a kolem nosu měla zaschlou tmavou krev.

„Rekrute, musíme jít.“

Kněz přistoupil k Hemlovi a šeptl: „Se vší úctou pane, nemůžeme jí tu takhle nechat!“

„Rekrute, nic nezmůžeme, ani vy, ani já. A když to rychle neskončíme, takových, jako ona bude víc!“

„Ale pane -!“

„Krucinál, výcvik rekrute! Emoce stranou. Hejbněte kostrou a seberte si z auta vybavení, nebo vás dám do hlášení. Stejně, ta žena má kousek před třetím šokem.“

S tím ho tam Heml nechal stát a sám odešel k autu.

Audi nechali zaparkované u nehody. Přes vraky aut by se nedostali, a podle okolní zkázy agent Heml usoudil, že se blíží k cíli.

„Stejně jí nemůžu dostat z hlavy. Kdo tohle může provést?“ pronesl emotivně Kněz, ale přes velkou, černou přilbu to znělo mechanicky. Zamračil se a odkryl si plastové hledí.

„Jsou jako děti. Vždycky se chovají jako děti,“ konstatoval Heml.

„Jo, to jsem o nich četl. Ještě že si pak nic nebude pamatovat.“

„Jo, ještě že tak.“

„Ale stejně jí nemůžu dostat z hlavy.“

„Já taky ne, rekrute, já taky ne. A zatáhněte si to hledí.“

„Pak mi ale není rozumět.“

„Zmáčkněte ten černý knoflík a můžeme mluvit přes mikrofon.“

„Ah. Pardon pane.“

Došli až k poslednímu činžovnímu domu. O jeho stěnu seděl opřený pan Mrož a nepřítomně koukal do blba.

Heml a Kněz kolem něj mlčky prošli. Z nosu a uší mu tekla hustá, tmavá krev. Měl přes klín přehozenou lepenkovou krabici a mumlal pořád dokola: „Taková ostuda…“

Beze slova ho minuli.

Jakmile byli z doslechu, Kněz se zeptal: „Teprve druhotný šok?“

„Správně. Víte, kdy začíná?“

„Jo. Prvotní je ihned po Opuštění, osoby pak většinou cítí velký tlak v hlavě a mají dočasnou ztrátu paměti. Druhotný, neboli Dočasné uvědomění, nastane, jakmile se spustí krev, třetí obvykle následuje do hodiny. Pak je ztráta paměti trvalá.“

„Vy jste jak chodící učebnice, rekrute.“

Došli k zarostlému prostranství, obehnanému pletivem. Na jeho druhém konci stála opuštěná továrna na plasty.

„Tam bude,“ pronesl agent Heml ponuře a Kněz se zhluboka nadechnul.

„Jak to víte?“

„Vidíte támhle tu nahatou hočličku, jak mlátí hlavou o tu velkou rezavou rouru?“

„Eh. Počkat. Támhle, jojo. Teda pane, vy máte ale zrak.“

„Když víte co hledat, tak to najdete rychle.“

„Dobře. Ona je v prvotním šoku, co? Si potřebuje uvolnit ten tlak.“

„Ano. Ale pozor. Mentální spojení ještě pořád může trvat. Zatím nechceme, aby nás viděl.“

Prolezli dírou v plotě proraženou autem, schovávali se pod břízami, a pak se proplížili hustou trávou a různým rezavým harampádím.

„Kolik jich umí Loutkáři ovládat naráz?“

„To je různý, rekrute. Většinou mezi pěti a patnácti. Asi záleží, v kolika letech se to u nich probudí.“

Došli k tovární budově s vymlácenými okny. Celá jedna stěna zkolabovala a museli přešlapovat ohromné hromady suti.

Vylezli po chatrném schodišti do druhého patra.

„Kde myslíte, že bude?“

„Zapněte si infráč, rekrute.“

„Aha, promiňte, pane. Úplně jsem na něj zapomněl.“

„Chce to klídek.“

„Čtu tři tepelné signály. Bude to on?“

„Nene. Loutkář umí regulovat teplotu. Stačí najít jednu loutku, a když na to půjdeme chytře, tak nás přes ni k sobě dovede. Budu mluvit já, vy se učte, jasný?“

„Jasný pane. Já bych to určitě podělal.“

„Dobře. Netaste zbraň, dokud nemáme čistý vizuál.“

„Dobře.“

„Jdeme na to.“

Vyrazili po chodbě dál. V podlaze byly díry, omítka na mnoha místech opadala.

„A jsme doma,“ zašeptal Heml.

Na konci chodby stála postava v bílé košili a kravatě. Manažer, možná okolo čtyřicítky, stál se spuštěnými kalhoty před stěnou a zběsile masturboval.

„Proč pořád masturbují? Je to nechutný.“

„Protože Loutkáři většinou nemají ještě vyvinuté pohlavní orgány. Jakmile vstoupí do dospělé osoby, tak je to první věc, se kterou si začnou … no prostě hrát.“

„Ježíši. Ještě že máme ty přilby.“

„Ještě že tak.“

Agenti k muži přistoupili.

„Haló?“

Postava se otočila. Měla vyšpulené oči, z otevřených úst se jí valil příval slin.

„Jsme agenti Heml a agent rekrut Kněz a přišli jsme ti pomoci.“

Postava přestala pumpovat rukou a pustila si naběhlé přirození z ruky. Její výraz prošel výraznou proměnou. Jazyk se zatáhl zpátky, oči zpozorněly. Přiblblý úsměv se stáhl do sarkastického šklebu.

„Pomoci? Mě? A proč?“

„Pomoci dřív, než se ti něco stane.“

„Co by se mi mělo stát? Já jsem nepřemožitelný!“

Pak se manažer zarazil. Srazil obočí.

„Hej, jak to, že do vás nemůžu?“

„Jsme speciální tým, který se snaží najít takové, jako jsi ty.“

„Aha. A co teda chcete?“

„Potřebujeme, aby jsi šel s námi.“

„A kam?“

„Odvedeme tě na tajnou základnu, kde tě budou cvičit speciální učitelé, a staneš se tajným vojákem. Armáda dokáže využít takové speciálně nadané, jako jsi ty.“

„Vážně?“

„A je tam spousta videoher a hraček.“

„Já mám rád videohry!“ vykřikl manažer a znova se chytil za falus. Zapumpoval rukou. Kněz si odkašlal.

„Tak nás k sobě doveď.“

Manažer znova pustil svůj penis a podezřívavě si je změřil.

„Hm. A nic se mi nestane?“

„Nene. To slibujeme. Viď, rekrute?“

Agent Kněz horlivě přikývnul, snaže se necivět na manažerovo péro a zároveň si udržet poněkud křečovitý úsměv.

„Tak když přede mnou nemáte co skrývat, tak proč máte ty přilby? Proč mě nenecháte se podívat k vám do hlavy a přesvědčit se?“

„Už jsi se někdy zkusil podívat do někoho, v kom už si jednou byl?“

„Jo.“

„A líbilo se ti to?“

„Ne. Hrozně to bolelo.“

„Přesně tak. Lidi to moc bolí, když z nich odejdeš, a pak už nikdy nejsou takový, jací byli. A protože nemůžeme riskovat, aby nám telepati zničili agenty hned na první misi, tak je chráníme těma přilbama.“

„Aha. Tak to jó.“

„Tak nás k sobě doveď.“

„Tak jo.“

Manažer se otočil a vedl je rozbitou chodbou. Vylezli do dalšího patra, přebrodili se hromadou suti a vlezli do třetí místnosti napravo.

Tam seděl na hromádce asi šestiletý, nahatý chlapec s obrovskou hlavou propletenou rudými a modrými žílami.

„Tady sém!“ řekl tenounkým hláskem a zatleskal.

Manažer se skácel na podlahu.

„Tak půjdeme? Chtěl bych si zahrát videohru.“

„Ano, už půjdeme,“ řekl agent Heml, vytáhl ze svého zadního opasku pistoli a dítěti prostřelil hlavu. Ta explodovala jako přezrálý meloun.

Oba agenti byly obalení růžovou hmotou od hlavy až k patě.

„Tak proto to spuštěné hledí.“

„Přesně proto.“

„Stejně nechápu, proč je třeba nezatkneme? Proč ty lži?“

„Naše vláda nemá finance na to, abychom je mohli někde držet. Ať si to vyřeší v té Emerice. Bez tak nám tam odsaď do Čech poslali jen pět přileb. A za ty dva roky, co to začalo, mají exemplářů na zkoumání dost. Do čtyř, pěti, šesti let jsou jako normální děti, jen pak jim naroste ta hlava a jsou z nich potom Loutkáři.“

„Ale stejně, dyť je to dítě.“

„Já vím, rekrute. Já vím.“

Manažer se postavil na nohy a začal tlouct hlavou o zeď. Agenti se raději zdejchli dřív, než nastane druhotný šok.