03. KONEC LŽÍ, KONEC VÁLKY - Autor: Jiří Linhart

„Kapitáne!“ vykřikl druhý pilot směrem do prostoru pro cestující, „Budeme muset nouzově přistát!“

„Tady?“ nevěřícně vytřeštil oči oslovený důstojník, když viděl obraz zkázy, který se prostíral kam oko dohlédlo.

„Tenhle krám může co chvíli spadnout! Pevně se držte!“ ozval se netrpělivě hlavní pilot a pevněji uchopil řízení. „Drž se, holka, ještě vydrž,“ šeptal horečnatě. Nepomáhalo to. Energetické rozvody selhávaly a plavidlo, výsadkový člun poznamenaný bouří, se blížilo k zemi.

První náraz. Pak druhý. Třetí, při kterém měl pocit, že mu někdo dupl na hrudník. A pak čtvrtý, poslední. Ztratil vědomí.

***

Pohybuj se rychle. Chraň svou mysl. To byla základní pravidla. Byla tu i další, jistě, ale ta první dvě říkala vše. Museli se skrývat, hlídat své myšlenky. Jejich darem i prokletím byla síla jejich mysli. Stejná vlastnost, jakou měli Oni. Rozdíl byl jen v jejím užití.

***

Kapitán si odkašlal, těžce, jako kdyby mu cosi svíralo plíce. Někdo ho vytáhl z vraku a položil sem. Kam přesně? Pokusil se zvednout na loktech, když se mu v hlavě rozlehlo: „Ležte klidně. Byl jste zraněn.“

„Kdo jste?“ vykašlal otázku a s námahou si otřel rty hřbetem ruky. Žádná krev, výborně. Pomalu zamrkal, ale nikoho neviděl. V zorném poli měl jen zlověstně rudou, částečně nafialovělou oblohu a koutkem oka ještě pochytil okraj kráteru, ve kterém ležel.

„Ticho!“ zazněl mu znovu hlas v hlavě. Až teď si uvědomil, že mluví žena. A sakra. Telepatka.

„Jsem zajatec?“ ozval se, nehledě na její slova. Telepatie byla doménou nepřítele, podivných sektářů Electi. Boj proti nim změnil kdysi kvetoucí planetu v poušť.

„Něco jsem řekla, vojáku.“ Ozval se hlas, který, jak si kapitán uvědomil, tentokrát do hlavy doputoval klasickou cestou přes mechanismus ucha.

Do zorného pole mu vstoupila přilba s reflexním průzorem, nasedající na ochranný oděv bez insignií a jiných identifikačních znaků.

„Kdo jste?“ zeptala se přes lehce zkreslující modulátor.

„Mohu vám říci pouze svou hodnost, jméno a,“ namáhavě se rozkašlal, chytil se za hrudník a pokusil se vytáhnout do sedu „a služební číslo. Jsem kapitán Erich Orlow, služební číslo 589-2411.“

„Půjdete se mnou, kapitáne Orlowe, dobrovolně?“

„Jsem zajatec? Nevidím vaše insignie a nerozeznávám vaši uniformu,“ zkusil se hádat, přestože tušil, jak bude znít odpověď.

„Nebýt mne, tak byste tady zhebnul, vy Aeternáte!“ ztratila trpělivost neznámá, popadla sedícího kapitána za rameno a zatřásla s ním.

„Proberte se! Jestli vás tu kdokoliv najde, myslíte, že to přežijete? Už takhle jste mne stál dost námahy. Tak vstávat! A rychle!“

Erich nic nechápal. Jeho vlastní svaly ho, jako kdyby naslouchaly rozkazům, vytáhly do perfektního stoje spatného. O okamžik později ho zasáhla bolest a málem se složil zpátky do svého útulného kráteru, nakonec ale s přemáháním zůstal na nohou. Žena v letecké kombinéze mezitím vyklepala a stočila deku, na které ležel. Vzápětí se vyrazila směrem k vraku, ve který se změnil dříve elegantní výsadkový člun. Vedle hromady šrotu stál malý transportér s dvoumístnou kabinou. Následoval ji. Nemohl si vybírat.

***

„Proč jste mne zachránila? Není zvykem Electii brát zajatce,“ zamudroval a sám se divil, jak je možné, že ještě svobodně myslí. Tohle nebyl jejich styl. Neobtěžovala se odpovědět. Jen si významně poklepala na hřbet pravé ruky a kapitán ucukl, když viděl, že na náloketníku je upevněna malá energetická pistole. Raději usedl do sedačky pro pasažéra, aby mu vzápětí na zápěstích zacvakla pouta.

Motory zařvaly a lehký stroj odstartoval. Přestože měli dostatek výkonu, pilotka udržovala letoun nízko, jako kdyby byla sledována. Vše se zamotávalo více, než si Erich dokázal kdy představit, takže ač zíral ven, na ponurou spoušť, kterou na kdysi kvetoucí planetě zanechalo Aeternátské orbitální bombardování, nevnímal nic. Ztracený ve vlastních myšlenkách si najednou s úlekem uvědomil, že letoun přešel do strmého stoupání. S nepříjemným zhoupnutím žaludku se stroj zastavil ve vzduchu, překlopil se a namířil si to kolmo dolů, k povrchu.

„Vždyť nás zabijete!“ vykřikl a odpověď mu zazněla v hlavě skoro radostně, jako kdyby se neznámá smála.

„Máte strach, kapitáne? Opravdu?“

Dvěstě metrů k povrchu. Sto. Krajina se nezadržitelně blížila. Erich zoufale zalomcoval spoutanýma rukama, ale nebylo to nic platné. Skrz čelní sklo viděl, jak se kameny na zemi zvětšují, a zvětšují, a …

***

„Je pryč. Unikl mi,“ pronesla stará žena v dlouhém plášti s kápí.

„Cítil jsem jeho myšlenky. Cítil jsem, jak zmizely. Musel zemřít.“

„Nebo…,“ řekl muž, věčný skeptik z celého Kruhu moci.

„Co?“ obrátili se na něj jeho druhové a družky.

„Nebo ho zaštítil někdo z Vidoucích. Jsou v poslední době stále aktivnější.“

„Ti směšní heretici nemají ani stín naší moci. Moci, kterou nám všichni závidí. Moci, kterou jsme si podmanili tuto soustavu planet. Moci, která nám, Electii, umožní vládnout vesmíru!“ zadeklamoval mocně nejvyšší kněz Kruhu. „Pro tuto moc Aeternáti zničili náš domov. Povraždili mnoho našich synů a dcer. Ale proti síle, kterou brzy budeme mít, jsou bezbranní.“

***

Poslední čtyři hodiny byly pro kapitána Orlowa jedny z nejzmatenějších, nejšílenějších a, zpětně bráno, také z nejdůležitějších v jeho životě. Začalo to, když proťali holografickou iluzi povrchu, ocitli se v úzké šachtě, kterou jejich stroj prolétl do podzemních prostor. Nebetyčná změna oproti povrchu, pomyslel si Erich, když procházel po boku pilotky hangárem a pozoroval čilý ruch všude kolem.

Pak si sundala helmu. Zrcadlový štít nahradila mladá tvář, lemovaná vlasy takřka nepostižitelného odstínu rudé. V umělém osvětlení budily dojem organického plamene.

„Zíráte, Erichu,“ zkonstatovala s úšklebkem.

„Divíte se? Jste hezká, zachránila jste mi život a patříte k mým nepřátelům.“

„K Electi? Vážně?“ bouřlivě se rozesmála. „V dobách míru jsem hrála divadlo docela dobře.“

„Vy také?“ nevěřícně se zeptal kapitán, naprosto zmatený. „Co jste zač?“ pokračoval konečně trochu případnou otázkou.
„My jsme Vidoucí,“ nadechla se a ještě šířeji se usmála. „My jsme odboj.“

***

„Electi umí totéž co vy, Lynn? Číst a ovlivňovat mysl?“

„Přesněji, Erichu, umí ovládat elektromagnetické pole. Myšlenky, vysílačky, energii.“

„Ale to už by vás dávno zničili! Co jim brání?“ podivil se.

„Jednotlivci jsou slabí. Dokáží cítit mysl na velkou vzdálenost, ale ovlivnit něco mohou jen velmi zblízka. Aby dokázali víc, musí se jich sejít dostatečný počet a provést velmi složitý rituál.“

„Takže vědí, co mi běží v hlavě, ale dokud se jim nedostanu do rukou, nemohou to změnit. A co ty a tvá společnost? Vy umíte totéž?“

„V podstatě ano. Ale zatímco oni svůj dar využívali k osobnímu prospěchu, my se snažili žít v souladu s planetou a jejím ekosystémem. Ne že by po vašem útoku na povrchu něco zbylo.“

„Lynn, jak jsme to mohli tušit? Poprvé jsme se s těmi Electi, jak si říkají, setkali před deseti lety. Napadli naše vojenské výcvikové centrum a pokusili se o útok na hlavní město. Jejich prohlášením bylo vraždění a teror. Se štěstím je odrazili, i když za cenu mnoha obětí. Nejvyšší kancléř musel jednat.“

„A tak poslal křižníky, aby zničily náš svět. Bylo to radikální, ale neměli jste na výběr.“

„Kdyby to šlo nějak napravit, pokusili bychom se o to. Neměli jsme ani tušení o odbojovém hnutí. Electii jsou fanatici a vrazi, jejich jediný útok zabil statisíce. I mého otce.“

„Proto jsi tady, Erichu. Proto jsem tě zachránila. Pomůžeš nám.“

Ušklíbl se. „A já už doufal, že se ti zalíbil kapitán z oddělení vyhodnocování průzkumných snímků. Tak řekni, co máš v plánu?“

***

„Veliteli Tomasi, kapitán Erich Orlow,“ představila ho veliteli a skloněnému nad mapovým stolem. Pracovní overal ukazoval, že i velení musí přiložit ruku k dílu.

„Těší mne,“ narovnal se oslovený a překvapivě přátelsky se usmál. „Poručík Verité vám vysvětlila, oč jde, že?“

Lynn Verité… neboli postaru řečeno pravda, přeložil si kapitán. Narovnal se do pozoru a málem se knokautoval o nízko visící svítidlo.

„Neubližte si,“ okomentoval to se smíchem Tomas a ukázal do rohu sálu. „Zachránili jsme vysílačku z vašeho plavidla. Protože znáte kódový klíč, vyšlete zprávu, kterou vám dáme. Bude to povel k útoku.“

„Útok kam?“

„Vaše jednotky se zaměří na radiomaják, který dopravíme na určenou pozici.“

„A tím zničí oblast, kde jsou Electii.“

„Ano.“

„To je sebevražda. Posla Electii buď odhalí a popraví, nebo nešťastník shoří v oblaku plazmy!“ pokusil se kapitán protestovat.

„Bohužel. Taková je válka. Electii den ode dne rostou na síle. Používají rituály, kterými uvolňují masivní objemy energie. Každý den jsou naší obraně blíž a blíž. A zničí-li nás, nic jim nebrání v cestě ke hvězdám.“

Když se Erich vracel do ubikace, kterou mu Lynn přidělila, skoro ani nevnímal její přítomnost. Pořád mu hlodalo v hlavě, že pokud posel přežije, jeho povel ho odsoudí k jisté záhubě.

„Co ti chtěl Tomas, Lynn?“ zeptal se nakonec.

„Jen malý detail. Nic důležitého.“

„Souhlasíš s jeho plánem poslat někoho na smrt?“

„Obětuje se pro zbytek Vidoucích. Zemře, aby ostatní přežili.“

„A ty s tím souhlasíš?“ otočil se a viděl, že je bledá a třese se.

„Musím,“ vypravila ze sebe a otočila se k odchodu.

„Počkej, co se děje?“ zachytil její paži a snažil se zjistit to, co se mu jeho podvědomí pokoušelo sdělit už dlouho.

„Já se přihlásila,“ řekla tiše, setřásla jeho ruku a zamířila pryč.

„Sakra! Počkej, Lynn!“ vykřikl Erich a vztekle kopl do jakéhosi zařízení u stěny. Elektronické bzučení náhle zakolísalo a Lynn padla k zemi.

***

„…Takže určitá, prudká změna frekvence v krátkém čase může narušit vědomí a omráčit člověka vnímavého k elektromagnetickému poli,“ pronikl hlas do jejího polospánku.

„Jak jste na to přišel?“ To byl Tomas.

„Náhodou. Kdy jste se mi chystal říct, že posíláte Lynn na smrt?“ Erich! A sakra naježenej.

„Jsem velitel. Nemusím se zpovídat. Krom toho, ona to dělá pro dobro celku.“

„Dlužím jí za svůj život. Dám vám kódy a půjdu místo jednotky. Jeden člověk nepřitáhne pozornost.“

„Zmagořil jste? Nebo hůř, zamiloval?“ Orlow je emotivní, to jo, ale takové chodící klišé by snad ani on…

„Ne. Lynn je sice krásná, to bez debaty, ale především má před sebou ještě dlouhou práci. Budou-li Electii zničeni, ona by měla vést práce na obnově plantárního ekosystému.“ Uff…

„Proč myslíte?“

„Protože umí nahlížet věci ze všech stran. Protože se schopností číst v mysli dokáže najít kompromisy.“

„A?“ dotíral dál Tomas.

„A co? Vám nestačí, že je diplomatická, evidentně obětavá a velice schopná, co se týká jednání s lidmi? Dejte mi… dejte nám šanci.“ To není ten důvod.

Proč to Erich dělá, blesklo Lynn hlavou, ale vtom se s ní opět zatočil svět a ona usnula doopravdy. Nemohla tak vidět, jak Tomas uznale podal Erichovi ruku a řekl: „No dobrá. Nechte ji spát a pojďte, musím vám dát alespoň zbraň.“

***

Do čeho ses to namočil, blbče, ptal se sám sebe, když kráčel úzkým tunelem vykutaným ve skále. Před hodinou minul poslední předsunuté strážní stanoviště a zasyčela za ním tlaková vrata. Od té doby byl odkázán jen na sebe. V levé ruce držel dalekonosnou pušku, podvěšený reflektor mu alespoň trochu osvětloval cestu, přes pravé rameno pak měl přehozenou obyčejnou spojařskou brašnu, ve které byl radiomaják. A pár věciček, které šlohnul z jednoho pracovního stolu v laboratoři. Sám pro sebe se ušklíbl. Ten vědátor se bude divit, pokud… pokud mu ovšem nečetl myšlenky. No, snad ne. Usmíval se přeci pořád stejně a nic nenaznačovalo tomu, že by Erichův plán prokoukl.

Po dalších třech hodinách chůze už ho solidně bolely nohy. Nebylo moc času, od té doby, co odešel od Lynn uplynulo skoro dvanáct hodin. Na chvíli by si ale mohl sednout. Svezl se podél zdi, zhasl baterku a zavřel oči. Pak zaslechl kroky. Někdo běžel.

Směrem k němu? Nebo snad od něj?

Tunelem se vše hlasitě rozléhalo a nebyl si jistý.

Rozsvítit?

Prozradil bych svou polohu.

Kam zamířit pušku?

Odložil brašnu z ramene, vstal a sevřel chladný kov. Zamířil směrem od pevnosti Vidoucích, tam, kde předpokládal nebezpečí, a pak současně s rozsvícením baterky vypálil jednu střelu. Nikde nikdo.
„Nestřílej!“ ozvalo se za ním.

„Lynn?“ překvapeně vyhrkl a otočil se.

„Co to děláš?“ zeptala se udýchaně.

„Svou práci. Jsem voják, pamatuješ?“

„Kapitán u vyhodnocování průzkumu, já vím,“ neodpustila si ironickou odpověď.

„Výcvikem jsem prošel. Jsi v nebezpečí, vrať se.“

„Ne. Tohle byl můj úkol.“

„Zachránila jsi mi život? Snad ti to můžu oplatit.“

„Ne teď. Ne tady. Symet, ten vědec, mi řekl, že máš plán. Dobrý plán. Chci pomoct.“

Povzdechl si. „Poručíku, jste dost tvrdohlavá. Asi se vás jen tak nezbavím,“ prohlásil s úsměvem, sebral tašku a hodil si ji přes rameno. „Ale jednu věc si ujasníme. Tam jdu první já, zpátky ty, ano?“

„Jistě, pane kapitáne,“ zasalutovala a usmála se také.

Jak ze špatného románu, dívka zachrání svého milého a budou žít šťastně až do smrti, pomyslel si a vydal se, raději mlčky, na cestu dál.

***

„Tak tady je brána jejich temné věže,“ prohlásil ironicky Orlow. „Čekal jsem něco víc.“

Když vylezli z ukrytého tunelu, spatřili před sebou útes, u jehož paty byla malá, ocelová dvířka.

„Celá ta skála je pevnost. Cítím, jak pátrají po našich myslích, ale nevidí nás. Musíme být opatrní.“

„Tak fajn. Vezmi si zbraň, já připravím radiomaják.“

S těmi slovy shodil brašnu z ramene, zaklekl za balvan, pozůstatek jakéhosi výbuchu, a pustil se do realizace svého plánu.

„Jak dlouho?“ zašeptala Lynn otázku.

„Pět minut.“

„Bude to fungovat?“

„Musí,“ zašeptal Erich a otřel si zpocené čelo. Límeček ho dřel do krku, manžety měl úplně propocené, ale práce ještě nebyla hotova.

Konečně poslední součástka zapadla na své místo.

„Lynn?“ zašeptal tiše. Žádná odpověď. „Lynn?“ Zase nic.

Vyhlédl zpoza kamene a strnul. Stála v kruhu postav, zahalených do hnědých plášťů s kápěmi. Po jejím těle přebíhaly malé elektrické výboje a dlaně měla zaťaté jako v křeči.

„Nemám ani zbraň, sakra! K čertu se vším,“ řekl potichu pro sebe a sevřel radiomaják v ruce. Podlouhlý předmět trochu připomínal minometný granát. Stiskl tlačítko a tenké proutky antén se vyklopily, jako stabilizační křidélka rakety. Dvojitý věnec diod se rudě rozzářil a Orlow nezaváhal ani na chvilku. Rozpřáhl se a hodil maják přes hlavy celé skupiny směrem ke vchodu do pevnosti.

„Pane, máme signál. Připravit k palbě?“

„Zaměřte plazmatické baterie! Palte podle uvážení!“

Vyskočil z úkrytu. Podivní muži a ženy popadali ihned, jakmile byl radiomaják nad jejich hlavami. Zahodil pušku, popadl Lynn a táhl ji směrem k maskovanému tunelu. Nad jeho hlavou se zatím připravovala ohnivá smršť.

„Baterie ukončily nabíjecí proces. Zahájit palbu!“

„Skupina jedna, kvadrant tři. Pal!“

„Skupina tři, kvadrant čtyři. Pal!“

„Skupina dvě, kvadrant jedna. Pal!“

„Skupina čtyři, kvadrant dva.“

„Co se děje, Skupina čtyři? Proč nestřílíte?“

„Kvadrant dva obsahuje únikovou cestu značkaře, pane!“

„Riziko je příliš velké. Kapitán Orlow to věděl. Palte!“

„Skupina čtyři, kvadrant dva. Pal!“ vydechl seržant u řízení palby a sledoval, jak se ohnivá bouře blíží k planetě.

Protáhl dívku otvorem na poslední chvíli. První otřes půdy mu naznačil, že děla našla svůj cíl.  Nečekal na nic, dál táhl Lynn hlouběji do tunelu. Nestihne to.

„Lynn. Prober se.“

Sakra! Druhý otřes. Ještě dva.

„Lynn, slyšíš mne?“ zkusil to znovu a přikrčil se v očekávání třetího a čtvrtého, konečného otřesu, kdy děla zničí jejich kvadrant dva.

„Erichu?“ zašeptala a pootevřela oči. Třetí otřes.

„Nefungovalo to, promiň.“ Pak se zarazil. Co to? „Zastavili palbu. Pojď, honem!“

Podepřel ji a společně se snažili dostat co nejdál. Pak se zem konečně otřásla počtvrté. Náraz byl strašlivý. Podtrhl jim zem pod nohama a ze stropu pršely úlomky skály. Lynn ho strhla k zemi a on se ji pokusil alespoň trochu chránit před tlakovou vlnou, která se prohnala tunelem. Pak vše ztichlo.

„Přežili jsme!“

„Lynn, ani nevím, jak ti poděkovat.“

„Něco vymyslím,“ ušklíbla se. „Ale hádám, že teď jsme vyrovnáni, co se životů týká.“

„Já bych neřekl,“ ozval se za nimi suchý a sípavý hlas. Postava v temně hnědé kápi se vyloupla z oblaku prachu.

„Chtěl jsi nás zničit, mladíku, ale nepodaří se ti to. Moji druhové jsou mrtvi, ale to nebezpečí žije. Ona, ta, kterou jsi zachránil, ona je to nebezpečí. Ona nás vede.“

Otočil se, jako zhypnotizován. Sáhl k opasku pro zbraň, nebyla tam.

„Vezmi si tohle. Zab ji. Ukonči válku,“ řekl pomalu stařec a podal Orlowovi jeho pušku. Kapitán chvíli zbraň pozoroval, jako by ji v životě neviděl, pak se natáhl a uchopil ji za pažbu. Přiložil pušku k rameni a studeným, tvrdým pohledem zaměřil hledí Lynn na čelo.

„Erichu! To je lež! Ovládá tě, copak to nevidíš?“

Oko v hledáčku sice mrklo, hlaveň se ale nehnula.

„Konec lží. Konec války,“ řekl tiše kapitán Erich Orlow.

Zvrtnul se na patě, pravačkou přehmátl a pažba zasáhla starce zboku do hlavy. Náraz ho srazil na stěnu tunelu, kde se zhroutil k zemi. Erich ještě jednou přehmátl a zblízka muže zastřelil. Tělo skoro okamžitě vzplálo tmavým plamenem a nakonec z něj nezbylo nic, jen černý mastný dým.

„Erichu, jak jsi… ?“ položila mu ruku na rameno Lynn. „Vždyť stál za tebou. A já tvou mysl nechránila. Jak je možné, že tě neovládl?“

Neodpověděl hned, místo toho si povolil tuhý stojáček uniformy a rozepnul pár knoflíků. Kolem krku měl uzavřenou kruhovou anténu a malé elektronické zařízení.

„Napadlo mne, že kdybych byl zajat, chtěli by zjistit, co mám v hlavě. A tak jsem vymyslel tohle. Všechny mé myšlenky to vysílá s opačnou fází, takže mi nikdo do mozku nevleze. To by je dokázalo zdržet.“

Jen zalapala po dechu, ale vzápětí se usmála. „A to jsem si myslela, že jsi jen nanicovatý oficír ze štábu.“

„Na kadetce říkali, že jsem dobrý herec.“

„Výtečný.“

„Lynn, můžu… můžu se na něco zeptat?“ jeho hlas nejednou znejistěl.

Na co myslíš, Erichu, ptala se sama sebe a v duchu se děsila toho, že uslyší nějakou hroznou hloupost. Ne. Skutečnost byla ještě horší.

„Víš, Lynn, asi jsem skutečně chodící klišé, ale… myslíš, že je za přechytračení telepata nějaká divadelnická cena?“