02. LÁSKA TRHÁ NÁS NA KUSY - autor: Denisa Černá

Popelnice. Odpadky. Strašidelné ticho přerušované hrabáním myší, které se snaží něco ukořistit. Hniloba. Znečištěný vzduch, co mi drásá plíce. Za normálních okolností bych z téhle špinavé plesnivé uličky vypadl. Přestal bych civět na nápis na zdi jednoho z domů, který jsem tam před chvílí vyryl. Nebylo to nijak těžké. S hůlkou není nic těžké. Bohužel i hůlka má nějaké meze. Nedokáže mi pomoct. Ne teď. Kéž bych se mohl zvednout ze studené země plné plechovek a prázdných lahví. Kéž bych se mohl vydat vstříc slunným uličkám Příčné Ulice, zajít do Děravého Kotle a pozdravit se s přáteli. Nejde to. Nejde zapomenout. Mám jí plnou hlavu. Tolik otázek a žádná odpověď. Ani jedna. Připadá mi, jako bych spolkl kyselinu a ona mě teď rozežírala zevnitř. Můj mozek, mé srdce. Už nemá pro koho bít. Hlavou se mi honí milion vzpomínek.

,,Doopravdy jste ji neviděla?" "Ne." "Ani jednou sem od té doby nepřišla?" Postarší servírka si povzdechla. "Už dva roky tu nebyla."

Ano, to bylo jedno z jejích oblíbených míst v Los Angeles. Až tam jsem ji hledal. Před dvěma lety jsme tam byli na dovolené. Objednala si kaviár a velice drahé šampaňské. Pamatuji si, jakou ztrátu pak utrpěla má peněženka. Udělala to schválně. Říkala, že se jí líbí, když jsem rozzlobený. Při té vzpomínce jsem se usmál. Skutečně. Já - muž, který prý dávno ztratil city, jsem se usmál. Když na ni pomyslím, pokaždé se cítím lépe. A pak přijde pravda. Vzpomenu si na to ostatní. Na to, co se jí stálo. Můžu za to já. Ta kyselina v mém těle. To je mé svědomí. Je jako stín, který se za mnou všude plíží. Vzrůstá. Je větší a větší. A pak mě pohltí. Nakonec se ocitnu v hrnci plném vařící vody. Znovu zemřu.

,,Zapněte si pásy. Odlétáme. Směr - Francie." Hlas se rozlehl celým letadlem.

Tam jsem ji hledal ještě před výpravou do Los Angeles. Myslel jsem, že by tam mohla být. Před šesti lety jsme tam bylina misi. Když jsme toho černokněžníka dopadli, celá skupina bystrozorů se vydala oslavovat. My s Mirandou ne. Vzal jsem ji na Eiffelovu věž. Nahoru jsme jeli jako mudlové - výtahem. Chtěla to tak. Říkala, že to takhle bude lepší. Osvobodit se od kouzel, od toho, co děláme celý život. Na několik chvil se stát obyčejným člověkem. Pohled z Eiffelovy věže byl kouzelný. Jako bychom se ocitliv nějakém překrásném obraze a stali se jeho součástí. Ona byla mou součástí. Tenkrát. Ta chvíle patřila mezi nejšťastnější okamžiky mého života. Zadívala se na mne svýma temnýma očima. Byla noc. Nebýt blízké lampy, která jí ve vlasech vytvářela zlatavé odlesky, splynuly by s tmou. Tak temné oči měla. Vztáhla ke mně prsty pravé ruky a pohladila mě po tváři. Zachvěl jsem se. Energie mi pronikala z tváře přes celé tělo až do konečků prstů u nohou. Bylo to neuvěřitelné. Ten nejhezčí pocit na světě. "Miluju tě, Liame," zašeptala. Připadalo mi, jakoby mi viděla až do hlavy. Ty temné oči se zabodávaly do mých a pronikaly hlouběji a hlouběji do mého nitra. "Já tebe taky, Mirando,"odpověděl jsem. Políbili jsme se. Její rty byly měkké a hebké jako to nejdražší hedvábí. Sladké. A co hlavní - moje. Nejraději bych ji líbal do konce svého života. Ale jako všechno jednou končí, skončilo i tohle. Znovu je tu ten pocit. Ať přemýšlím o čemkoli, je to ona. Ať vzpomínám na cokoli, skončí to tímto pocitem. Jsem v koncích. Vzpomínám od konce. Čím se to přibližuje začátku, tím je to horší. Hledal jsem ji rok a půl. Proč vlastně? Kam zmizela?

Košťata se vzdalovala. Zanedlouho se z nich staly jen tečky. "Mirando!" řval jsem z plných plic. "Mirando, vydrž! Já tě najdu! Slibuju, že tě najdu!" Košťata zmizela v mracích. A s nimi i má láska. Útěchu mi přinášela jedině malá sestřička, která se mě držela jako klíště.

Hledal jsem ji. Všude a pořád. Jakoby zmizela z povrchu zemského. Ten pocit neustává. Srdce se mi svírá žalem. Blížím se k začátku. K začátku konce. K tomu, jak se to všechno stalo. Zase se vařím. Za chvíli znovu zemřu. Opět mě zabije mé vlastní svědomí.

Vyvlekli ji z domu. Použili na ni kouzlo neviditelného svázání. Vznášela se ve vzduchu vysoko nad námi. Nejraději bych tomu prevítovi, co jí to udělal, vytrhl hůlku zruky a použil na Mirandu Finito. Jenže já sám měl svázané ruce. Sestřička Elisabeth šla po mém boku, chvějíc se. Po tváři jí stékaly slzičky a bradička se jí třásla. "Liame, já chci domů," zašeptala třaslavě. Nevnímal jsem ji. Nevnímal jsem nic kromě Mirandy, vznášejíc se nad námi s roubíkem v puse. Slzy jí pomalu tekly po tvářích a následně padaly k zemi. Dívala se na mne. Na nikoho jiného, ale na mne.

Brečím. Po tváři mi tečou slzy a ztrácejí se v neznámu. Vydávám ze sebe hlasité vzlyky, které se odrážejí od okolních stěn. "Proč," sípu. "Proč." Za chvíli se to znovu stane. Zase se to zopakuje. Nechci. Nechci, ale musím. Nejde přestat.

,,Elisabeth.""Elisabeth, říkáš?" zopakoval černokněžník John Leon. "Tak tedy dobrá. Nechteji!" poručil mužům, kteří na mou sestřičku mířili hůlkami. Odstoupili. Elis se ke mně rozběhla a začala mě objímat. Zabořila mi obličej do břicha. "Liame!Liame!" vzlykala, stále mne objímajíc. Pohladil jsem ji po hlavě. Na nic víc jsem se nezmohl. Pohled jsem upíral na ni. Na Mirandu. John taky. Nebezpečně se mu blýskalo v očích. Miranda si zachovala kamennou tvář. Neprojevovala žádné emoce. Ale já ji znal až moc dobře. Kdyby mohla, rozběhla by se ke mně a objala mě stejně tak, jako to udělala Elisabeth. Jenže nemohla.

Už to nevydržím. Elisabeth, Elisabeth, Elisabeth . Nic víc, jen tohle. Toto slovo změnilo celý můj život. Neudělal jsem nic špatného. Ale přesto si to dávám za vinu, protože na nikoho jiného to svalit nemůžu. Kdybych řekl jiné jméno. Všechno by bylo jinak.

Ocitl jsem se v nouzové situaci. Tohle byl okamžik před tím, než jsem vyřkl jméno mé sestřičky. Seděla na židličce a dva kouzelníci na ni mířili hůlkou. Věděl jsem, že stačí jediný špatný pohyb a zabijí ji. Hleděla na mne svýma modrýma očkama, které byly zalité slzami. Blonďaté vlásky měla neupravené a bylo na ní znát, že se již nějakou dobu nekoupala. To kvůli mně. Kvůli mně se tohle stalo. Dostal jsem za úkol zničit Johna Leona a on mi unesl sestřičku. Na tuhle misi se se mnou vypravila i Miranda. A tu teď drželi v zajetí stejně tak, jako malou Elis. John se zlovolně rozesmál, přičemž odhalil své zkažené zuby. "Buď ta, nebo ta," prohlásil a kývnul hlavou k dvěma nejdůležitějším ženám v mém životě."Tak si vyber."

Je to tu. Znovu se topím v moři slz, zármutku, zoufalství, smutku, lítosti, provinilosti. Mé svědomí nade mnou opět vyhrálo. Nedá se to vydržet. Všechny vnitřnosti v mém těle jsou v jednom ohni. Připadá mi, jako by mi už ani netlouklo srdce. Vím, že se druhý den zase probudím a budu si to samé prožívat znova. Vybral jsem si svou sestru. Unesli mi Mirandu, mou životní lásku. A já ji nikdy nedostal zpátky. Děsilo mě pomyšlení na to, že je třeba mrtvá. Kdyby byla, už bych byl mrtvý spolu s ní. Zbavil bych se té bolesti. Nejhorší na tom je, že já nevím nic. Netuším, jestli je naživu či ne. Nemám ponětí, kde je a co dělá. Dostal jsem se k začátku konce. Umírám. Už to takhle nechci. Nechci každý den prožívat v utrpení a pláči. Je jen jediná možnost, nad kterou přemýšlím každý den a nikdy jí neudělám. Vymazat si vzpomínky. Zapomenout na to, že kdy existovala. Všechny mé vzpomínky odhodit jako kus hadru. Je to jediné řešení. Každým dnem je ta bolest horší a horší. Musím něco dělat. A ta chvíle nastala. Vzal jsem do ruky svou hůlku, svou věrnou přítelkyni. To ona mi pomůže a zároveň provede ten nejhorší čin, jaký vůbec může být. Díky ní zapomenu na svou milovanou. Stačí odříkat formuli a provést správnou inkantaci. Udělal jsem to. Jako v nějakém filmu mi hlavou problesklo všechno, na co chci zapomenout. V každé vzpomínce byla ona. Vytřeštěně jsem zíral před sebe, zaujat pouze tím kouzlem, které se dělo v mé hlavě. A pak to přestalo. Hůlka mi vypadla z ruky a já mohl zase dýchat. Netušil jsem, co tu vůbec dělám. Proč tu jsem? Mám přece být ve svém bytě nebo navštívit Elisabeth s rodiči. S námahou jsem se zvednul. Poslední věc, kterou jsem zahlédl předtím, než jsem se vydal pryč, byl onen nápis na stěně domu. Láska trhá nás na kusy.