13. POSLEDNÍ MISE, ANEB CO SE V BIBLI NEDOČTETE - Autor: Pavel Lahodný

Přistávací modul se úspěšně spojil s mateřskou lodí na oběžné dráze Modré planety.

Zachar s Edrionem prošli spojovacím tunelem a zastavili se před kajutou velitele lodi.Ani jednomu se nechtělo vstoupit dovnitř. Byli poslové špatných zpráv. Nejšpatnějších zpráv.

Podívali se na sebe, souhlasně kývli hlavou, stiskli automatický otvírač dveří a vešli.

Eli seděl za stolem a nervózně si pohrával s dálkovým ovladačem oken, zatažených žaluziemi. Když uviděl Zachara s Edrionem, vstal, aby je přivítal, ale výraz jejich obličejů jej zarazil.

Chvíli na sebe všichni tři mlčky hleděli, až nakonec přerušil ticho Eli.

„Je mrtvý?“ zeptal se a cítil, jak se mu stahuje hrdlo.

Oba astronauti sklopili hlavy.

Při vývoji událostí se to dalo očekávat, přesto Eli v duchu věřil, doufal, upínal se k naději, že nakonec všechno dobře dopadne.

„Trpěl? Mučili ho?“ slyšel sám sebe říkat jakoby ze sudu naplněného vodou.

Opět bylo ticho.

„Zemřel na kříži“ neunesl tíhu mlčení Zachar.

Eli zavřel oči a sesunul se do sedačky. Na kříži. Tak hrozný konec. To přece jenom nečekal.

„Zkoušeli jsme, co jsme mohli“, pokračoval Zachar. „Vyvolali jsme umělou bouři, zatemnili Slunce … nic nepomohlo.“ Teď už skoro šeptal.

Eli se rozplakal a oba muži, ještě ve skafandrech, by byli nejraději na druhém konci vesmíru. Nikdy neviděli svého velitele plakat. Ten jim rukou naznačil, aby odešli. Mlčky tak učinili a ponechali velitele s jeho smutkem.

Po jejich odchodu se Eli rozplakal naplno a hlasitě oplakával smrt svého syna. Ovladačem roztáhl žaluzie na okně s výhledem na Modrou planetu. Jeho nejmilejší. Procestoval na své cestě mnoho galaxií, ale žádná planeta nebyla tak krásná, jako tato. Dokonce přemýšlel o tom, že na ni zůstane. Zavzpomínal, jak se přihlásil do vesmírné mise Osídlení vesmíru. Kolik proletěli galaxií a na kolika planetách „zaseli“ život. Již tehdy mu Modrá planeta učarovala a rád se na ni vracel. I teď, v hodině žalu, se musel pousmát: Můj milovaný, vzdělaný, hodný a poslušný Mojžíš! Jak krásná byla naše setkávání na Sinaji! Byla to dobrá volba, svěřit zrovna jemu Desatero.

Ale už tehdy vznikaly problémy. Možná jsme je podcenili. Potopa, nebo zničení Sodomy a Gomory, mělo lidskou rasu zastrašit a navést na správnou cestu …Pořád jsme věřili, že mají šanci. I tehdy, když zabili Jana, zvaného Křtitel, který také pocházel z našeho semene! Ale teď – teď je všechno jinak. Zabili mi syna! Nikdy jsem nepoznal radost z otcovství, až tady …Jak mi to mohli udělat …!!! Najednou cítil, že je mu všechno jedno. Mise, posádka … cítil žal a toužil po jediném. Pomsta! Zničení veškeré chátry tam dole! Tentokrát navždy! Máme technologie, které planetu rozbijí na tisíce asteroidů …!

 Ale věděl, že takový zásah do vývoje Modré planety nesmí udělat.

*****

Tři dny Eli truchlil ve své kajutě. Nejedl, nepil, nikdo jej neviděl vyjít ven. Celá posádka věděla, co se stalo a trpělivě vyčkávala na rozkazy svého velitele. Kosmická loď stále kroužila po oběžné dráze Modré planety a uvnitř lodě panoval pouze nouzový režim.

Třetího dne, chvíli před polednem, se na zápěstí Zachara a Edriona rozsvítila červená kontrolka náramku, což znamenalo, že si velitel přeje s nimi mluvit.

Na jednu stranu se mužům ulevilo, neboť toto byl signál, že je velitel v pořádku, na druhou stranu se obávali, proč si je zavolal.

„Pojďte dál a posaďte se“, vyzval oba muže Eli a usedl do sedačky naproti nim.

Sepjal ruce, jako by se chtěl pomodlit, ale byl to pouze výraz usilovného přemýšlení.

„Ještě jednou vás vyšlu dolů“. Řekl konečně a podíval se na astronauty.

„Chci, abyste mi sem dopravili tělo mého syna.“ Zachar s Edrionem se na sebe podívali, ale ani jeden z nich nepromluvil.

„Všechno jsem promyslel. Nenechám ho tam, kde s ním tak krutě zacházeli. Zaslouží si důstojný pohřeb a hrob. Byl krví mé krve. Pochováme jej na Rudé planetě do pyramidové hrobky, tak, jak je u nás zvykem. A chci, aby byla jeho podobizna zasazena do skalního masivu. Až budou prolétávat touto sluneční soustavou jiné mise, chci, aby jeho tvář mohli vidět i z oběžné dráhy Rudé planety.“

Edrion hlavou přitakal, že rozumí a zeptal se: „Co když nás někdo uvidí, až budeme otevírat tam dole hrob?“

„I na to jsem myslel. Vezmete na sebe podobu andělů, abyste mohli zvěstovat případným svědkům Zmrtvýchvstání mého syna“ odpověděl Eli.

„Dobře“ řekl Zachar. „A co uděláme s Marií? Je přece jeho matka. Máme ji připravit o to jediné, co jí zůstalo? Tělo syna? Nebo ji vezmeme s sebou na další misi?“

Eli se zamyslel a s odpovědí si dával na čas.

„Ne … nemůžeme ji vzít s sebou. Modrá planeta je ve stádiu uctívání bohů, nepochopila by náš svět a naše technologie. Dost na tom, že jsme ji museli v hypnotickém spánku uměle oplodnit. Jistě nebylo lehké se smířit s tím, že je těhotná, i když do ní nevstoupil žádný muž.“ Zachar i Edrion souhlasně kývli hlavou.

„Pokud se stane, že lidé odhalí zmizení mého syna, určitě jej začnou uctívat jako Boha. Potom bude o Marii postaráno zástupy věřících. A má přece svého muže Josefa … Pokud se o zmizení těla mého syna nikdo nedozví, bude jej Marie oplakávat dál u jeho hrobu.

Ale osobně se domnívám, že u hrobu najdete truchlící. Nechť je tedy můj syn prohlášen za Boha!“

*****

Přistávací modul se po splnění poslední mise spojil s mateřskou lodí, která nabrala kurz k Marsu.

Ježíš vstal z mrtvých …